Geofyzikální ústav AV ČR, v.v.i.
a
Archiv výtvarného umění
Vás srdečně zvou na 19. výstavu cyklu
Setkávání Jiří Lindovský
Hranice
(práce z poslední doby) Zahájení ve středu 18. dubna 2007 v 16.30 hod.
v přednáškovém sále Geofyzikálního ústavu,
Boční II/1401, Praha 4-Spořilov 19. dubna - 3. června 2007
otevřeno po-pá 8.00-16.00 hodin
Jiří Lindovský: Zátiší. 1971. Kresba 100 x 132 mm
Jiří Lindovský
Hlavním námětem většiny prací Jiřího Lindovského (1948) se brzy stala technika. Formu maleb, objektů, kreseb a grafik ovlivnily současné způsoby a možnosti zobrazení, především digitalizace, rastrová fotografie a televizní obrazovka. Skutečnost – Letadla, akty, zátiší – rozkládal do pravidelně uspořádaných barevných bodů nebo do soustavy čar. Opustil klasická témata, maloval monitory, vnitřnosti palubních přístrojů. Na obrazovkách ho fascinuje, jak žijí jakoby vlastním životem, jak obrazy složené z osamocených teček dokáží vyvolat iluzi skutečnosti, pohybu, života. V letech 1978-1979 vznikají kresby tvrdou tužkou, pevně vybudované spleti tisíců čárek a čar – Přístroje. Žhavicí tělesa (1979-1980) jsou navzájem propojené válcovité útvary s jasně zářícími ploškami a liniemi. Mikrovlákna (1980-1981) - řady členitých konstrukcí propojených do vyšších celků. Následují početné cykly - Mikrodestiček, Kabelů, Mikrovláken, Kolapsů, Zkratů ad. Od roku 1983 pravidelně navštěvoval pražské přednášky přírodovědce Zdeňka Neubauera, matematika Jiřího Fialy a filozofa Zdeňka Kratochvíla. V časopise Vesmír „nacházel spoustu odpovědí i na svoje otázky", v nevýtvarných oblastech překvapivě objevoval příbuznosti se svými díly. Kresby a grafiky jako kdyby neměly dané měřítko, stejně jako nepatrné mikročipy, paměti či procesory by to mohly být vesmírné stavby nebo modely možného uspořádání hmoty. Zajímá ho hranice mezi živým a neživým, a zjišťuje, že taková hranice zřejmě neexistuje. V čase, kdy počítače začínají pracovat na biologických základech, je i toto téma aktuální. Genetickou informaci, podstatu života, třeba bude jednou možné zapsat jako přenosuschopnou (konečnou) řadu nul a jedniček.
Jiří Hůla
|
