Institute of Geophysics of the CAS, v. v. i.

Navigation:

Výstava obrazů Daniely Mikuláškové

Geofyzikální ústav AV ČR, v.v.i.
a
Archiv výtvarného umění, o.s.

Vás srdečně zvou

na 33. výstavu cyklu
Setkávání

Daniela Mikulášková
Šité obrazy

Zahájení ve čtvrtek 13. října 2011 v 16.30 hod.
v přednáškovém sále Geofyzikálního ústavu,
Boční II/1401, Praha 4-Spořilov

 Skladby B. Martinů a A. Dvořáka zahrají Markéta Kráčmarová (klavír) a Tomáš Krejča (housle)

14. 10. - 31. 10. 2011
otevřeno po-pá 8.00-16.00 hodin


Výstavy Setkávání v GFÚ v roce 2011 se uskuteční s laskavou podporou Městské části Praha 4


O autorech (a řadě dalších soudobých výtvarníkù) - http://abart-full.artarchiv.cz/




Daniela Mikulášková, grafiti, bavlnka na plátně, 45 x 55 cm, 2005

Daniela Mikulášková. Narozena 11. května 1974 v Bruntále. Studia: Filozofická a pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, obor český filologie – výtvarná výchova (1992–1998, diplomová práce na téma „Krajinomalba / olejomalba“ u doc. Jiřího Krtičky); magisterské studium na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, Ateliér enviromentu (1999–1998, ak. mal. Vladimír Merta). Spolu s Hanou Linhartovou a Kateřinou Tmějovou je od roku 2006 členkou umělecké skupiny BOA. Literatura: BOA. Stratifikace / Stratification. Katalog výstavy. Texty Pavel Preisner, Alexander Kalchant, Jan Zálešák. Ostrožská Nová Ves, Galerie Dolmen 2009.

Daniela Mikulášková / Obrazy? 

Ladislav Daněk

Již při zběžném pohledu na práce Daniely Mikuláškové (*1974) mě napadlo, že se dívám na cosi zvláštního, co se vzpírá běžné představě, co je a co není umění. Mluvím o pracích, přestože by mohla být řeč třeba o obrazech anebo o niťových reliéfech. O Daniele se po Brně říká, že vyšívá. Kdo se však podívá na její práce nezaujatě, zřejmě se nad tím pousměje, neboť Daniela nejspíš maluje, aniž by potřebovala paletu. Je tomu však opravdu tak?

Dívám se na jedno z Danieliných děl nazvané Bouře (obr. č. 1), snované pouze červenou bavlnkou na poloprůhledném silonu, a pokouším se pochopit, oč tu vlastně jde? Proč vlastně bavlna a ne akryl či olej? Proč je přiznaný podrám a proč nikde ani stopy po podkresbě? Mnoho otázek a odpověď žádná. Ta zvláštní věc visící na stěně je záhadná.

Záhadou číslo jedna je Danielina trpělivost. Trpělivost bylo totiž asi první slovo, které mě před jejími plátny napadlo. Nyní mě však připadá, že Daniela zas až tak trpělivá není. Jednotlivé tahy jehlou jsou rychlé (ale neukvapené), měkkost bavlny se chvěje přebytkem energie. Vodivá elektrická síť, do níž není radno upadnout naznak.

Tím se dostáváme k záhadě číslo dvě: k energii. Existuje řada úvah o tom, že umělecké dílo vyzařuje nepopsatelnou energii, zkrátka, že má auru. Může mít ale na rozdíl například od renesančních goblénů auru něco tak prostého jako je řídký silon prošitý červenou bavlnkou bez zdánlivého ladu a skladu? Aniž se dočkáme odpovědi, tak už se do popředí dere záhada ústřední: totiž zvolené materiály.

Není to tak dávno, kdy jsem při prohlídce královského hradu Wawelu stanul v němém úžasu právě před renesančními gobelíny, jež nikoliv z důvodu svých značných rozměrů zastiňovaly většinu obrazů rozvěšených na stěnách. Jaké to překvapení pro oko, zajímající se především o malbu! A tak, při vzpomínce na zájezd do Krakova, se otazníky hnedle rozplývají, protože mi najednou přijde jaksi nepodstatné, že šitá kresba bavlnkou na prosvítající látce není v pravém slova smyslu ani obrazem ani reliéfem, neboť především je svébytným polem utkaným z fantazie, emocí a jen nezbytné míry trpělivosti, držící na uzdě energii podmořské sopky.

Napsal jsem kresba červenou bavlnkou… Aha, že by Daniela přece jen spíše vyšívala než malovala netradičním způsobem? Jenže za výšivku v nejobecnějším slova smyslu považujeme práci „otrocky“ vyvedenou podle dané předlohy předepsaným způsobem, například křížkovým nebo goblénovým stehem. Daniela si naopak své vize nepředkresluje a druhy jednotlivých stehů jsou jí volné. Jehla s bavlnkou se po látce pohybuje naprosto svobodně, ač paradoxně po přímkách – kratších, delších i dlouhých, jak ji zrovna vede její představa. Ruka pokračuje vpřed po úsecích, přičemž dění na látce se koncentruje do určitých míst, zvrstvené přímky se zakulacují  a jakoby prolamují do prostoru za obrazem. Rub prosvítajícího silonu včetně prostoru mezi podrámem a zdí se stává součástí jeho líce…

Najednou mě napadá, že síť, nad jejíž umností oko žasne, není možná tím, o co jde Daniele v prvé řadě. Zdá se mi totiž, že to nejpodstatnější se odehrává kdesi v prostoru mezi okem a myslí diváka a sítí. A zrovna tak za ní, v nekonečnosti světa za zrcadlem, jakkoliv si ho každý představujeme po svém.

Po těchto úvahách však nakonec dospívám k názoru, že Danielino počínání přece jen nestojí v zásadním protikladu vůči tradičnímu malířství, neboť jeho skutečným smyslem rovněž není napodobit vnějškově viděné. Malíř, stojící s paletou v ruce před plátnem, totiž každodenně podstupuje přetěžký úkol proměnit hmotu barev kladených na pevnou, světlo nepropouštějící podložku v duchovní poselství. A zrovna tak Daniela – z vlastní zkušenosti znalá úskalí tradičního malířství, kterému se rovněž věnuje – se ve svých „šitých obrazech“ po svém a pozoruhodně vyrovnává s problémem odhmotnění malby, neboť její sítě, v jejichž předivu můžeme spatřit třeba bouři, jindy ozvuk krajiny, anebo také nákupní tašku, fotoaparát či postavy nebo zvířata, jsou odrazem vnitřní skutečnosti, skrze níž nahlížíme na okraj věčnosti.

Vysvětlení se zdá rozumné, ale přesto v něm něco nesedí. Zamyslíme-li se totiž nad technickou podstatou malířství, pak můžeme zjednodušeně říci, že v jádru v něm jde o kladení barevných ploch či skvrn na dvojrozměrnou podložku. To se ovšem v případě Danieliných obrazů, o nichž byla řeč, neděje. Hmota barvy respektive bavlnky je totiž oddělena od podkladu, jakkoliv je s ním fyzicky a pro nás i opticky svázána. A pak je zde ještě jeden rozdíl. Daniela se vyjadřuje výhradně lineárními prostředky, čili protikladně vůči nejobecnější představě o malířství. Zřejmě tedy přesnější a výstižnější bude, když o jejích pracích budeme hovořit jako o kreslených obrazech. Jenže, ani to není výstižné. Podíváme-li se totiž na její plátna velmi pozorně, zjistíme, že Daniela mistrně pracuje s rezonancí mezi hustotou sítě a podkladovou plochou. A to tak, že plocha plátna se stává součástí sítě a síť je nedílnou součástí podkladu. Tím se opět dostáváme zadními vrátky k malířství. Neboť hledáním jednoty mezi podkladem a barvami na něj kladenými se usilovně zabývalo mnoho moderních mistrů. I přes zmíněné rozpory tak z výše řečeného vysvítá, že Daniela Mikulášková má díky svému nekonvečnímu přístupu k otázkám malířství všechny předpoklady k tomu, aby k nim byla v blízké budoucnosti přiřazena, neboť od roku 2006, kdy vznikly její první šité obrazy, pozoruhodně navazuje jak na tradici moderní malby tak na její experimentální polohy ze 60. a 70. let, které u reprezentují v různém pojetí zejména tři dámy – Adriena Šimotová, Zorka Ságlová a Anna Zemánková.

psáno pro časopis Prostor Zlín, červen 2011