Institute of Geophysics of the CAS, v. v. i.

Navigation:

Spořilovský salon II

Spořilovští občané
a
Geofyzikální ústav AV ČR, v.v.i.

Vás srdečně zvou

na Spořilovský salon II
(Vladimír Pechar - Tvář dramatu W. Shakespeara,
Františka Garlíková - Lidové kroje České republiky,
Vojtěch Jiřička - Plastiky)

Svoje díla znovu vystaví účastníci Spořilovského salonu I
(Jiří Bárta, Ivan Beneš, Rudolf Satran)

Výstavu podporuje Městská část Praha 4

Zahájení 25. října 2007 v 17.00 hodin
v přednáškovém sále Geofyzikálního ústavu

Na vernisáži vystoupí paní Gabriela Vránová a režisér Ondřej Kepka,
zahraje kvartet rodiny Pěruškovy

26. října 2007 - 4. ledna 2008
otevřeno po-pá 8.00-16.00 hodin


Vladimír Pechar - Tvář dramatu Williama Shakespeara

Narodil se roku 1931 v Příbrami a od roku 1957 žije trvale v Praze. Zde vystudoval SOŠV, kterou ukončil v roce 1964 (prof. J. Kaiser, J. Mahelka, M. Uchytilová - Kučová). V roce 1970 byl přijat za člena Svazu čs. výtvarných umělců, pak po dvacetileté odmlce se stal členem Unie výtvarných umělců, později Syndikátu výtvarných umělců. Nyní je členem Sdružení pražských malířů.

Početně nejrozsáhlejším je portrétní cyklus šedesáti tváří dramatu Williama Shakespeara. Dvanáct her je zde zastoupeno hlavními nositeli děje, tvářemi bez atributů, bez kostýmů a doplňujícího prostředí. Jsou ve své nadživotnosti často drtivým svědectvím dramatického prožitku divákova i kreslířova. Od kreseb a grafiky byl jen krok ke ztvárnění hrdinů v technice strukturáže ve velmi jevištně vypjaté situaci. Jako zcela mimořádný motiv z celé obsáhlé řady tváří se vymyká postava krále Leara ze stejnojmenného dramatu. Desítky zpracování během desítek let dokazují, že autor se s touto postavou bytostně sžil a dokázal jí předat své životní krédo, svůj vztah ke světu a k životu. Je to naprosto mimořádná a samostatně žijící postava, dokonale charakterizující snahu malíře o uměleckou i lidskou výpověď. Řada konzultací s herci, divadelními teoretiky i literárními odborníky mu byla spolehlivou pomocí v práci.

Vladimír Pechar zasáhl jako většina výtvarníků do různých oblastí umělecké činnosti. Neustrnul ani v dalším sebevzdělávání, protože pro svoji práci potřeboval stále nové poznatky a odborné vědomosti. K tomu mu sloužily i četné studijní cesty, čtyři náročné cesty do Egypta, dvě do Řecka, do Turecka, Kanady, poznal Paříž, Mekku umělců, poučil se i v jiných galerijních městech. Jako významný zdroj uměleckého poznání slouží jeho časté cesty do Říma a do celé Itálie.

Všechny práce, cykly historické, soubory krajinomalby, karikatury, exlibristická tvorba, abstraktní obrazy i grafika, figura i volný portét, to vše je vystaveno v desítkách samostatných i společných výstav doma i v zahraničí. Jeho práce jsou zastoupeny v řadě sbírek oficiálních institucí i soukromých sběratelů v mnoha zemích.



Františka Garlíková - Co nevíte o našich panenkách

Je tomu více než 60 let, kdy jsem začala v Boršicích na Moravě vyrábět krojované panenky, které jsem prostřednictvím baťovské vývozní společnosti "Kotva" nabízela na světovém veletrhu hraček v Norimberku - dodnes největším a nejstarším veletrhu na světě. Zájem byl veliký. Byla oceňována zejména vysoká kvalita ruční práce a bohatost a pestrost českých a moravských lidových krojů.

Druhá světová válka bohužel pozastavila rozmach firmy. Po válce došlo ke krátkému znovuoživení výroby, nicméně zakrátko bylo zakázáno soukromé podnikání.

Na návrat jsem musela čekat 40let. Nechtěla jsem velkou výrobu. Rozhodla jsem se opět vsadit na kvalitu provedení s velkým podílem ruční práce. Toto rozhodnutí ze ukázalo jako správné. Svědčí o tom velký zájem nejen našich krajanů v Americe i jinde, ale i Japonců či sběratelů jinde ve světě.

Panenky se znovu úspěšně zúčastňovaly veletrhu v Norimberku a také pravidelně soutěžily o nejkrásnější panenku roku Eurodoll v Brémách, odkud si v roce 1993 přivezly bronzovou medaili. Na těchto akcích panenky prezentovala německá firma světového věhlasu SIGIKID.

Také u nás doma naše panenky nezůstávají pozadu. Po znovu otevření slavného Obecního domu v Praze, byly první velikonoce ve znamení výstavy našich panenek. Zápisy našich i zahraničních návštěvníků byly více než pochvalné.

Panenky dnes najdeme jak v Praze, Brně tak zejména v našich lázních v Čechách a na Moravě.

Sběratelství, zejména panenek stalo se velmi módní a ve světě populární. Je to dárek trvalé hodnoty, který nestárne, ale časem nabývá na hodnotě. Naše panenka je půvabná a vzácná, až je škoda si s ní jenom hrát. Může být proto ozdobou nejen vitrín, ale také základním kamenem zajímavé sbírky.
Oblečení panenek jsou přesné kopie originálů lidových krojů příslušných regionů Čech, Moravy a Slezska. Kolekce obsahuje průřez krojů Čech, Moravy a Slezska, reprezentuje různá historická období, kraje a naše jedinečné kulturní dědictví.
Je to ruční práce, jednotlivé součásti oděvů jsou zpracovány samostatně s použitím přírodních materiálů. Řada materiálů je dnes nedostupná - nevyrábí se. Musíme tudíž tento nedostatek napravit vlastními silami, tj. barvit, malovat, vyšívat tak, aby tyto panenkovské kroje mohly konkurovat originálu. Naštěstí jsou dodnes v krajích nadšenci - krejčí, obuvníci, vyšívačky a švadleny, kteří se starají o to, aby tato krása byla zachována.
Panenky jsou vyráběny ve velmi omezeném množství, s velkým podílem ruční práce. Tělíčka panenek velikosti 52cm byla vyrobena v Německu. Hlavička je přizpůsobena slovanskému typu.
Každá panenka má certifikát - malou knížečku - ze které se dozvíte, odkud kroj pochází a co je pro něj typické.

Česká republika - střed Evropy, je od nepaměti bohaté osídlené území, úrodné, malé rozlohou, ale velké svoji kulturou a tradicemi.

Součástí kulturního dědictví každého národa jsou také lidové kroje. Zejména jižní Morava je na sklonku 20. století jedinou oblastí ve střední Evropě, kde zůstal zvláštní vztah k tradičnímu oblečení. Vznikl zde kult kroje. Není to ovšem projev opožděného romantismu, ale vztah člověka k tradici, který s hrdostí obléká slavnostní oděv svých předků pro své mimořádné příležitosti.
Náš národopis patří mezi "rodinné stříbro". Naše prastará kultura okouzluje po staletí. Svědčí o bohatství naší země, o hmotném blahobytu, který se projevoval i v bohatství kroje, na němž nebylo šetřeno vzácnými látkami, výšivkami a stuhami. Sestavy těchto elementů svou barevností svědčí o jemném vkusu vlastním i prostému venkovskému lidu.

Nástup technického věku se zasloužil o postupný rozpad a zánik tradičních lidových kultur. Vystřídala ji kosmopolitní kultura obměňovaná podle proměnlivých požadavků světového vkusu a módy. Proto se dnešní člověk čas od času rád vrací ke starým národním kulturám a hledá v nich osvěžení v životním stereotypu, únik před tlakem přetechnizovaného způsobu života.




Vojtěch Jiřička - plastiky

Akademický malíř Vojtìch Jiřička se narodil a vyrůstal v Praze Spořilově (je to zdejší rodák, žádná naplavenina, jenž jest promořen spořilovskou uměleckou múzou). Po střední škole všeobecně vzdělávací a výtvarné odborné škole ukončil v r. 1981 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, atelier propagační grafiky. Součástí diplomové zkoušky byla pedagogická aprobace, kterou několikrát zneužil, (viz dále). Má zkušenosti z Výtvarné školy Václava Hollara, kde v letech 1983-1987 vyučoval návrhové kreslení, sítotisk a nauku o papíru, ze Střední školy uměleckoprůmyslové, kde v letech 1987-1989 vyučoval sítotisk (ze které byl po chmelové brigádě vyhozen) a ze soukromé střední školy reklamní tvorby, kde v roce 2001 učil počítačovou grafiku (a kde mu nebyla prodloužena smlouva). Nyní se po krásném období svobodného umělce musel, bohužel, zapojit do šedého pracovního poměru v reklamní agentuře, což jeho umělecký rozlet trochu podlomilo. K jeho koníčkům patří serigrafie, keramika, malba a na stará kolena se intenzivně věnuje bronzové fosilní plastice, která ho zase částečně vrací na původní úroveň.