Geofyzikální ústav Akademie věd ČR, v.v.i.

Navigace:

Výstava obrazů Jaroslava Rezka

Geofyzikální ústav AV ČR, v.v.i.
a
Archiv výtvarného umění, o.s.

Vás srdečně zvou

na 35. výstavu cyklu
Setkávání

Jaroslav Rezek
Jiná krajina (obrazy, kresby)

Zahájení ve středu 29. února 2012 v 16.30 hod.
v přednáškovém sále Geofyzikálního ústavu,
Boční II/1401, Praha 4-Spořilov

Úvodní slovo pronese Jiří Hůla
Sonátu pro violoncello a klavír a moll Edwarda Griega přednesou Jakub Škampa a Vilém Patras,
laureáti letošní mezinárodní soutěže Concertino Praga
 
1. 3. - 20. 4. 2012
otevřeno po-pá 8.00-16.00 hodin


O autorech (a řadě dalších soudobých výtvarníkù) - http://abart-full.artarchiv.cz/



Jaroslav Rezek - Kompozice I, 70-tá léta, kresba tuší na papíře, 297x210 mm


Jaroslav Rezek (1937-1990) studoval na Výtvarné škole (1952-1956) a na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vlastimila Rady (1958-1963). Ve druhé polovině 60. let se pravidelně zúčastňoval všech důležitých kolektivních výstav. Námětem Rezkových maleb je krajina a ženské tělo, krajina-žena, krajina-matka; malířským východiskem klasická, dokonale propracovaná malba. Po plošných krajinách a figurálních kompozicích začal obrazovou plochu připravovat vlepováním drobných předmětů, většinou výrobků z umělé hmoty. Malby na asamblážovaném podkladu neustále předělával, na obrazech pracoval dlouho, často celé roky. Koncem 70. let se dostával do lidské i umělecké izolace. Aby vyřešil existenční starosti, začal restaurovat (mimo jiné se podílel – společně s Pavlem Blatným, Vladimírem Jarcovjákem a Zdeňkem Prokopem - na obnově fresek v zámeckém kostele sv. Vojtěcha v Kostelci nad Černými lesy), na malování měl stále méně času. Po listopadu 1989 se jeho psychický stav zhoršil natolik, že dobrovolně odešel.

Rezek není ani introvert hloubající nad zákoutími vlastní duše, ani extrovert ženoucí se za zážitky a dojmovými senzacemi. Promýšlí a prociťuje několik základních pravd: o barvě, přírodě, struktuře, člověku, ale činí tak s důkladností až kubištovskou. Kdybych si jej měl nějak historicky zařadit, musel bych myslet na jedné straně na Purkyně a na druhé na Poliakoffa.

Jeho obrazy měly sytý zvuk, ale trochu ztěžklou baladičnost barevných souzvuků. Kompozičně členěny trochu pravidelně zlatým řezem a trochu nepravidelně s rusti­kální asymetričností, podobaly se tyto obrazy spíše pří­rodním útvarům než chladným konstrukcím. Červeně kontrastovaly se zelenými, jež byly laděny spíše do teplých odstínů. Prostorovost byla navozena nejen nepravi­delností úhlů, ale i zvláštními barevnými mřížemi, před­stupujícími před barevné plochy a tvořenými centimetro­vými pruty barevných past. Zatímco Poliakoff rozehrál svoje barevné harmonie v přísné byzantské ortodoxii, je Rezek lyričtější, méně pochmurný, radostnější. Říká o sobě ovšem, že má rád Stravinského s jeho protikla­dem barbarství a jemnosti.

Některé jeho obrazy jsou přímo etudami nad struktura­mi hmoty. Ukazují všechny možnosti barevného zpraco­vání povrchu. Jsou malovány pastózně, jsou lité, škrá­bané, drásané, lazované: vzniká tak jakýsi rytmus hmoty, jenž soupeří s rytmem barevných ploch a vytváří tak druhou výrazovou rovinu, stejně nosnou jako zá­kladní kompoziční a barevná výstavba.

Tento žák z Radovy školy došel tak někdy až k fillovsky zaujatému výkladu krásných hmot. Objevil mimo jiné poezii stříbrné barvy, z většiny malířských palet vyloučené. Použil ji v několika menších plátnech, aby rozšířil repertoár barevných akordů. Stříbrná vyvolala potřebu bledě modrých a se změnou koloritu se změnila i představová základna. Místo těžkých červených a zelených ploch polí se objevují prostory kosmu s terči hvězd, stříbro vzduchu a modř oblohy.

Jiří Hůla


Luděk Novák: Z ateliéru Jaroslava Rezka
Nejnovější Rezkova tvorba se také vzdaluje od těžkého, trochu klasického témbru olejových nátěrů a experimen­tuje s moderními pojidly a malířskými materiály. Přitom to vše nepodniká malíř na malých ploškách, ale na for­mátech, jež stěží obrací ve svém nízkém žižkovském ate­liéru. Malý formát je u něho asi tak 150 na 100. Jeho touha po velkých formátech není projevem neskromnos­ti - je to prostě nutnost, která je u tohoto sympaticky skromného malíře údělem. V době zkonvenčnělých de­korativních úkolů, které čas od času na nás otvírají bez­zubá ústa a upírají skleněné pohledy v různých komerč­ních "realizacích" v architektuře, přinesl Rezek do české malby něco, co by bylo s to způsobit i zde radikální obrodu. Jeho obrazy mají dekorativní kvality, ale sou­časně jsou filozofické, kontemplují nad elementárními výtvarnými složkami a mají prožitkovou základnu.

Osobně mám k této tvorbě dvojí pozitivní vztah: předně sympatizuji s Rezkovým vitalismem, s jeho velkolepým pohrdáním vyumělkovanými pseudoproblémy - ať již ci­tovými nebo motivickými, dále pak mi jeho tvorba dává odpověď na otázku, kterou jsem si kdysi naivně kladl v padesátých letech: zda by bylo možné "spojit" Purkyně a Cézanna. Rezek něco takového dokázal, ovšem v ro­vině nefigurativní, spojil strukturu a barevně zvučnou plochu, oprostil se od předmětnosti, ale ne od objektivi­ty a materiálnosti, vytvořil osobitou vizi, nezávislou ani na přímých vzorech, ani na mezinárodním standardu. Nešel s módními vlnami, ale dovedl se zastavit upro­střed příboje.

Výtvarné umění 1969 (19), č. 4, s.196-197
 


Zdeněk Prokop: Vzpomínka na Jaroslava Rezka

Jaroslav Rezek nemaloval konvenč­ně, byl původní, osobitý. Vrstvil a budoval své obrazy z různých ma­teriálů, nahazoval, uhlazoval, tvár­nil, hnětl, lepil, brázdil a sypal, lžící, špachtlí, štětcem i laťkou. S rozmys­lem a pořádně, žádná patlanina. Měl, stejně jako při restaurování cit pro materiál a zodpovědnost k dílu, fortelnost zděděnou po otci zední­kovi. Něco ho přitahovalo k hmot­ným strukturám tak, že je dovedně zvládal prakticky, ale nadto si s nimi s velikou chutí i hrál. Jeho obrazy jsou doslova hmatatelnými důkazy této invence. Jsou to malty a cihly, pole a meze, brázdy a ornice, hrad­by a plůtky, větvičky a lístky, cévy a žilky a také někdy košilky, bradav­ky a ňadra, obliny a úžlabinky. Hmoty v té hře ožívají. Malířsky však ctil barvu, byl velmi citlivý a nápaditý kolorista. Své struktury barevně symbolizuje, barvou doslo­ví to, co plasticitou nanesl, navrstvil. Hnědé, růžové, teplé, zemité, tělo­vé. Fialové, modravé, prašné, bělavé. Tvrdá hmotnost i ožívající tkáň. Jsou to abstraktní obrazy. Abstrahují obecnou realitu jak ji viděl a vnímal a vyjadřují ji osobitě, přímočaře i opisem, prostě, řekl bych bodře, ale ne stereotypně, na­opak bohatě rozrůzněně. Nechtěl útočit na diváka, neprovokuje, neu­ráží, spíš nás zve ke hře.

z katalogu výstavy Jaroslav Rezek: Obrazy a kresby, Praha, Galerie Ztichlá klika, 1996