Geofyzikální ústav Akademie věd ČR, v.v.i.

Navigace:

Výstava obrazů Jiřího Vovsa

Geofyzikální ústav AV ČR, v.v.i. a Archiv výtvarného umění, o.s.

Vás srdečně zvou

na 39. výstavu cyklu Setkávání

Jiří Voves Paměť přírody (obrazy, kresby, frotáže)

Zahájení ve středu 27. února 2013 v 16.30 hod. v přednáškovém sále Geofyzikálního ústavu,
Boční II/1401, Praha 4-Spořilov 

Úvodní slovo pronese Jiří Hůla a zazpívá Jana Lewitová

28. 2. - 19. 4. 2013 otevřeno po-pá 8.00-16.00 hodin

Výstavy Setkávání v GFÚ v roce 2013 se uskutečňují s podporou Městské části Praha 4

O autorovi - http://umeleckabeseda.cz/autor.php?aid=260 a řadě dalších soudobých výtvarníkù - http://abart-full.artarchiv.cz/



Jiří Voves


Pátrání ve vrstvách lidské paměti se vzpírá jednoznačným odpovědím. Programově se mu již dlouho ve své tvorbě věnuje malíř Jiří Voves (1945). Původně studoval architekturu na pražském Vysokém učení technickém a na Akademii výtvarných umění (1963-1971). Zde si ho podmanil tvůrčí příklad Jiřího Johna. Před rýsovacím prknem dal přednost malbě a grafice, v nichž nacházel sám sebe a od roku 1977 se jim výhradně věnoval. Zprvu se zaměřil k motivům episodických dějů, které představovaly život v podobách více méně scénických (Klauni). Veden zkušeností smyslových vjemů byl zprvu zaujat předmětnou realitou, představivost mu však radila, aby ji zúročil ve svobodném zacházení s výrazovými prostředky. Otevřel si cestu k vystižení mlčenlivé záhadnosti člověka, kterou vložil do forem hlav a zahalených tváří, tísněných okolním prostředím do samoty. Ve viditelných jevech se stale častěji setkával se stopami paměti, kterou člověk v sobe nese a jejichž prostřednictvím je spojen s bližními v nekonečném prostoru a čase. Paměť začala malíře naléhavé oslovovat. Setkával se s ni v přírodninách i věcech, které si člověk vytváří, posléze v záznamech, jež si udržuje v mysli. Fenomén paměti se pro malíře stal výchozí základnou filosofického přemítaní o souvislostech života a odtud impulsem jeho výtvarného myšleni.

„Definování a připomenutí paměti věcí je zároveň připomínkou paměti naší a utvrzením se, že svědomí nelze vykoupit zapomenutím. Stopy všeho minulého i současného nelze vymazat nikým, ale hlavně námi samými. Vše uvnitř i vně je stále současně a zároveň je připomínkou našich pamětí...“ (Jiří Voves). Uvědomil si, že v rovině myšlení a cítění je paměť součástí svědomí. Prostupuje myšlením a cítěním, aby udržovala milosrdnou - a někdy i ošidnou - kontinuitu souvislostí života nebo se naopak, jednou nechtěně a jindy násilně propadá do neznáma zapomnění. Jemu se naštěstí brání neodbytné dědictví jevů organické a anorganické přírody i věcí, které si člověk pro sebe vytváří. Pamatovaní a zapomínaní poskytlo umělci nepřebernost podnětů pro okruh námětů, k nimž se obracel ve vzájemně spjatých cyklech. Mezi jinými se k nim zařadily motivy náhrobních kamenů židovských hřbitovů, které napomínaly vztyčené prsty. Podobně napomínalo paměť, vytrácející se podle pokynů nelítostného Chronose do zapomnění, zoufalství opuštěných domu a rozpadávajících se obcí. Jiří Voves se naučil vkládat intensitu svých prožitků a pocitů do monochromního pojetí rozměrných listů, u nichž počítal s přednostmi výrazu lineární struktury. Rytmickým šrafování se mu dařilo vyzdvihnout z plochy obrys tvaru a zesílit jej kontrasty světel a stínů. V olejomalbě se spolehl na jemně ladění barevné škály, kterou časem ovládlo světlo v úloze dynamického činitele. Z různých stran prostupovalo energické tahy štětce. Pronikalo průzory mezi konstrukcemi předmětů a tvářemi či postavami. Spojovalo dramatické akcenty s pokojným okolím a prolamovalo vhled do ilusivního prostoru. Napětí komposice bylo jednou dáno tématem, jako v případe variací na Velasquezova Velkého inkvizitora, jindy je zajišťovalo zdáni tajuplného děje, který dozníval splynutím s mlhavým obzorem v motivech rozevřených Oken. Právě v nich dominoval protiklad mezi vymezenosti vnitřního a nedohledností vnějšího prostoru, v němž byla patrná ozvěna vztahu mezi niternými stavy duše a světem prostředí, s nímž se člověk vyrovnává. V přístupu k tématu paměti a způsobu jeho výtvarné interpretace ztělesnil autor své meditace nad světem a časem člověka. Jejich smysl si ověřil v dialogu s texty, které ilustroval (ostatně i v péči o Studio Paměť, zasvěcené záchraně a připomínání živých kulturních hodnot). Jiří Šetlík v katalogu výstavy Jiří Voves: Od nepaměti k paměti, Výstavní síň „13“, Plzeň 2005
Hledání kořenů lidské existence vede Jiřího Vovse k hledání paměti. A právě hledání paměti lidí, věcí a přírody je pojítkem jeho umělecké tvorby po více než třicet let. A tak od rozpamatování se na svět cirků přechází k obyčejným věcem, které člověka odedávna obklopují, stolům, židlím a jiným předmětům, poznamenaných letitým používáním, se spoustou šrámů a otisků člověka, až k abstraktnějším  námětům oken, které jsou pohledem do světa vzpomínek a v neposlední řadě ke zcela abstraktním „partiturám". A tak časem zapomíná i na vlastní motiv, který je zástupný a soustřeďuje se na výtvarný rytmus. I když primární východiska jeho obrazů, kreseb i grafik jsou filozofické či sociální, tak výtvarné sdělení je pro Vovse adekvátním důvodem tvorby. Obrazová plocha si žije svým vlastním životem, kde každý tah štětce a každý vryp, barva či čára a linie má své místo dlouho a trpělivě autorem hledané. A snad i právě proto se Jiří Vovesř obvykle ve snaze po hledání dokonalosti vlastního výtvarného záznamu, k jednomu tématu  cyklicky vrací.
Naďa Řeháková v katalogu výstavy Jiří Voves: Od nepaměti k paměti, Výstavní síň „13“, Plzeň 2005
Studio Paměť (Praha, Soukenická 29) ukončilo činnost 18. prosince 2011 závěrečným setkání příznivců Paměti. Během sedmnácti let stejnojmenná „společnost pro záchranu kulturních hodnot“ uspořádala - kromě besed, křtů knih, večerů poezie, divadelních představení a koncertů - na dvě stě výstav.