Geofyzikální ústav AV ČR, v.v.i. a Archiv výtvarného umění Vás srdečně zvou na padesátou čtvrtou výstavu cyklu Setkávání do přednáškového sálu Geofyzikálního ústavu AV ČR.
Otevřeno 23.3.2018 – 8.6.2018.

 

PAVEL RUDOLF: OBRAZY

Žhavá exprese a chladní konstruktivisté

„Myslím si, že umění by mělo odrážet ducha a atmosféru doby. Všechno se mění, je v pohybu, vznikají nové věci, nové vztahy mezi jevy, nové souvislosti a s tím i nové myšlení a senzibilita. Tohoto pohybu se v duchovní oblasti zúčastňuje také konstruktivismus. Jako způsob zkoumání, objevování a zviditelňování jevů, zákonitostí a vztahů prostřednictvím geometrie.“ P.R., 1987.

Konstruktivistickému umění se Pavel Rudolf (1943) plně věnuje od roku 1979, našel v něm „velké uspokojení a pocit seberealizace“. Jeho tvorba se podobá počínání vědce, který znovu a znovu, po sté a po tisící, jenom se změněnými vstupními podmínkami, vykonává stejný pokus. Výsledky, kterých dosahuje, jsou překvapivě bohaté, ale nikdy nevybočí z předem vymezené oblasti, z daného systému.

Dílo Pavla Rudolfa má sice značný ohlas v zahraničí, ale u nás dosud větší okruh vážných zájemců či sběratelů nenašlo. Brání se totiž seč může – neatraktivními náměty, materiální chudobou, neokázalostí provedení. Na dlouhých dvacet let omezil Pavel Rudolf výrazové prostředky na minimum, na kresbu černou tuší.

Většina černobílých, rýsovaných kreseb je založena na principu spojování bodů. Ty propojuje dvěma základními způsoby – úsečkami nebo kruhovými oblouky. Na Pedagogické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně studoval v letech 1963-1967 nejen výtvarnou výchovu, ale i matematiku – dvěma různými body prochází jenom jediná přímka, ale nekonečně mnoho kružnic či kruhových oblouků.

Kružnice a kruhové oblouky používal už v 70. letech, v komentářích textů a partitur. Uvnitř textového nebo hudebního zápisu spojoval vybraná místa, například stejně vysoké noty nebo stejná písmena. Grafický komentář se tak stal pobídkou k hlubšímu chápání a prožívání partitury či básně, návodem k vyhledávání neznámých či přehlížených souvislostí.

Obloučkové struktury vznikají rozvinutím posloupnosti bodů umístěných s malými nepravidelnostmi na různých liniích, například na dvou rovnoběžkách nebo na stranách čtverce. Výchozí body jsou středy kružnic nebo kruhových oblouků o stejném poloměru, jejich průsečíky určují středy dalších kružnic, atakdále, proces násobení a zhušťování se opakuje a opakuje, da capo al fine. Působivost takto vzniklé struktury není daná autorskou svévolí, osobním potěšením, ale zviditelněním skrytě existujícího systému. Pavel Rudolf nic nezobrazuje, vytváří obrazová podobenství či analogie. – Podobně rozčleněná je rozpukaná země při dlouhotrvajícím suchu, stejně členěná lidská kůže, neomezené území rozdělené do tisíců polí a políček porostlých vegetací chloupků a vlasů.

V roce 1998 začal rýsovat akrylem na plátno. – Rýsovaným malbám předcházely nízké dřevěné reliéfy (rámy vyplněné kruhovými válečky stejného nebo různého poloměru) a série obrazů s řazenými otisky „zhmotněných kružnic“. – Klasická forma jakoby povýšila Rudolfovy obrazy z oblasti průzkumu (pouhého)  mezi umělecká (opravdová) díla. Princip je stejný, to jenom médium závěsného obrazu samovolně navozuje pocity závažnosti a hodnoty, posouvá díla blíž k divákovi, k uznané kráse, barva už nemá jenom rozlišovací, ale i estetický smysl. Navíc umožňuje odlišit několik vrstev malby, zdůraznit další prvky či vlastnosti obrazu ( vyzvednout vepsané obrazce nebo úhlopříčky) apod. Velký soubor obrazů a kreseb částečně vychází přímo z vlastností plochy papíru či plátna. Daný formát tak určuje (spoluurčuje) umístění výchozích bodů (vrcholy čtverce, středy stran, úhlopříčky atd.), jednota stavebních prvků (kružnic) zaručuje homogennost vznikající struktury. Poměry poloměrů kružnic a stran čtvercových plátem ovlivňuje výsledný rytmus, zředění či zhuštění křivek. Jednoduchá metoda nabízí nevyčerpatelné možnosti, různých poloměrů je přece nekonečně mnoho, navíc lze jejich velikost v jednotlivých vrstvách obrazu proměňovat. Obrazová struktura ale může být založena a rozvíjena i dalšími způsoby – např. spirálovitě do středu od jedné strany, postupně po jednotlivých řádcích nebo z pomocných kružnic. Ve volbě všech stavebních prvků vždy ale zůstává kus umělecké iluze, zvědavosti, tušení a očekávání.

Konstruktivistická tvorba je chápána – v protikladu ke žhavé expresi – jako chladná a neosobní, vypočítaná činnost. Mezi živelnými malíři ale sotva najdete tak pro svůj způsob vášnivě zaujaté umělce jako jsou rodilí konstruktivisté – Jan Kubíček, Zdeněk Kučera nebo Stanislav Zippe. Jako byl Radoslav Kratina.

Klasický konstruktivismus se do značné míry vyčerpal, neo-konstruktivisté často jenom opakují či rozmělňují staré postupy, převádějí je do jiných souvislostí a materiálů, ale Pavel Rudolf otevřel nové, dosud neprobádané oblasti. Neohlíží se na obecný zájem, vlídné přijetí či odmítnutí, nehledá strategie vedoucí k úspěchu, soustavně pracuje. Originálním a nepřehlédnutelným dílem rozšiřuje i naše možnosti prožívání a chápání světa.

Konstruktivistické práce jsou založené na důvěře v lidský rozum, na tušení vyššího řádu, na očistné moci logické konstrukce – domýšleného do důsledků – na víře v možnost lepšího uspořádání společnosti. Oproti bezradnosti a bezobsažnosti velké části současné výtvarné produkce, je to tvorba plná naděje.

Jiří Hůla